Články pouze od jednoho autora pod unikátním kódem "m2p"
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2pAno a musím uznat, že se na to vážně těším, i když to budu muset dát pryč. Ale je to úžasný pocit. Psychicky se na to připravuji.
Dneska jsem se na to koukala asi půl hodiny. Jak se to tam vrtělo. No krása.
Dobře, kdo to ještě nepochopil, děťátko nečekám. Ale ... Týnka se nám zakulatila. A co se vlastně stalo, když nemám kluka? Bude to tím, že mi ve zverimexu prodali březí samičku. Chápu, že za to nemůžou, ale mohli by alespoň oddělovat kluky od holek, aby se tohle už nestalo.
Teď ještě pořídit akvárium na Colette, aby jí je nesežrala, a můžu jen čekat, kdy to přijde.
A pak se těšit, že se alespoň na pár týdnů stanu maminkou, než to budu muset udat.
Tak co, nechce někdo potkaní miminko?
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
buďto totiž jeden z partnerů považuje toho druhého za sexuálně málo přitažlivého, což je pro onoho druhého nešťastníka, ať už si to přizná nebo ne natolik ponižující a urážlivé, že se to se skutečným přátelstvím víceméně vylučuje – anebo se oba naopak sexuálně přitahují takže jejich "přátelství" dříve či později nevyhnutelně přepadne přes pelest postele, měníc se tak v cosi zcela jiného.
Bohužel, v tomhle má André pravdu. První část se týká těch, co mě považují nejprve za kamarádku, později však zjišťují, že přátelství nestačí, a chtějí něco více. Jakmile zjistí, že šanci nemají, prostě všechno ukončí. Ano, dělám to i já. Nemůžu se přece bavit s někým, kdo po mě chce něco víc, a já to opětovat nechci nebo taky nemůžu.
V druhém případě se to týká mě a Myšáka. (*připitoměle se usmívá*)
O tomhle jsem však psát vůbec nechtěla.
Sice je to ještě daleko, ale přece jenom. Jednou ten den nastane, kdy tento blog bude slavit své roční působení na těchto stránkách. A v téhle chvíli bych chtěla poděkovat všem, kdo drželi se mnou. Našla jsem mezi vámi velmi spřízněné duše, kterých si strašně vážím.
Poslední dobou nemám čas na komentáře k vašim blogům, ale věřte, že vaše články čtu, čtu a zase čtu. I když po sobě nezanechávám stopy. Pokud jsem někde pryč (více jak dva dny), prolistuji si starší stránky a čtu, čtu a zase čtu.
Blog jsem si udělala z nasranosti, ehm, z naštvanosti, v "úchvatný" den. Na Valentýna. Takže příští rok mi nezbude, než tento den slavit s tím, že miluju svůj blog.
Tak předem: Happy Birthday (!!!!!)
Minulý týden:
Úterek
Ø Čeština – Velká písemka z literatury. (2,1)
Ø Matematika – Test na kraviny, které nebudu v životě potřebovat. (4)
Ø Ekonomie – Test na daně (1)
Čtvrtek
· Němčina – Test na slovíčka, světadíly, města ... (3)
· Účetnictví – Oprava velkého testu. (nepsala)
Věřte, že se to prostě nedá, pokud si alespoň něco málo nepamatujete z hodin.
Tento týden:
Středa
- Čeština – Test na přívlastek
- Účetnictví – Zaúčtovat výrobky pomocí metody A, B
Čtvrtek a Pátek
- Ekonomie – Test na tuzemské dodavatele
- Matematika – Sinova a kosinova věta
Jsem totálně ze školy vyždímaná. Do toho zkouší z němčiny z několika témat, jen pro informaci: NEUMÍM ANI JEDNO!
Minulé pondělí přijel Míša. Tak jsme vyrazili na kulečník. Přiznávám se, prohrála jsem všechny hry.
Byla jsem s matkou nakupovat. Udělala mi radost. Vybrala jsem si zelené rukavice, zelenou tužku s žábou, a hrnek na pastelky – nečekaně, opět s žábou. Kdybych to tedy shrnula, tak:
zelené tapety v pokoji
zelený koberec
zelené prostěradlo
zelená kytka
zelená plyšová žába Peťka od Petra
zelení motýli na záclonách
zelená taška do školy
zelená svíčka
zelená voňavka
zelená bunda
zelená mikina
zelená keramická kachna se slamákem
zelený čip do školy
zelené rukavice
zelená tužka s žábou
zelený hrnek se zelenými fixami a pastelkami
zelená plyšová žába Amálie z Poděbrad
zelená plyšová žába Rokoko, kterou mám připíchnutou na zelené tašce
... a pokud se mi bude zdát o zelené, tak mi to vadit vůbec nebude.
V pátek jsem se nechala vytáhnout na "jedno."
Nechtěla jsem jít, byla jsem dokonce pevně rozhodnutá.
Představovala jsem si, jak budu ležet s Garpem v posteli a vychutnávat si ty krásný chvíle. Kupodivu, už jsem ho skoro dočetla. Ještě pár stránek a můžu začít dělat výpisky k maturitě.
Nakonec to bylo silnější než já.
Vyrazila jsem s ní. Já vím, každá jsme úplně jiná, někdy se navzájem nepochopíme, ale už jsem toho strašně moc zažily. A v ten pátek jsem si s ní popovídala, jako ještě s nikým. Skončily jsme v nonstopu, kde jsme každá vypily dvě piva, daly si dva panáky a šly pařit k bývalým spolužákům CoD.
Domů jsem přišla odrovnaná, padla do postele a okamžitě usnula.
Všichni píšou, jaký měli úžasný prodloužený víkend.
I já ho měla úžasný.
Ale kdybych si nedala v pondělí osobní volno, seděla bych v lavici a válčila s učením. Jediná škola ve městě, kde se v pondělí PROSTĚ MUSELO jít studovat.
"Uvědomte si, že jste na prestižní výběrové škole ekonomické. Tady se prostě musíte učit."
p. T.
A pro všechny, kdo smutní, tak jedna pěkná písnička. Věřte, že všechno dobře dopadne
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
V pátek pohřeb Mikušky, v sobotu oslava strýcových narozenin.
Nesnáším rodinné sešlosti.
Nesnáším ty sešlosti, kde se sejdou rodinní příslušníci 60+. Opravdu jsem si tam připadala zbytečná.
*Všichni občas přijdou o duši. Jde jen o to, aby ji člověk co nejrychleji vrátil na místo.
A jak se to dělá?
Když se vykoná nějaká správná věc.
Já o duši přišla v pátek, v sobotu jsem vykonala správnou věc. Zúčastnila jsem se oslavy narozenin. I přes veškerou nudu jsem to zvládla relativně v pořádku.
Zapomněla jsem dodat, že mi už dvakrát utekl křeček z akrávia. Poprvé jsem ho našla u sebe v posteli (vůbec nechápu, kde se tam vzal), probudilo mě šimrání na noze (v životě jste tak rychle neviděli člověka vylítnout z postele), podruhé si to v noci chodil kolem Mikuščiný klece (to už bohužel Mikuška nebyla mezi živými).
Pořídila jsem taky pár fotek Colette a spol. V noci mě to pořádně ani nenechá spát, protože si to pořád s pískotem hraje.
Ve škole se díky tomu nemůžu pořádně soustředit. Jsem děsně unavená, okolí nevnímám.
*Kde je únava, je i morálka.
*Pokud trpíme, trpíme dobrovolně.
V neděli mě opět po roce přepadla uklízecí mánie. Z pokoje jsem vyházela půlku věcí, knihovnu jsem přesunula a hle, najednou se objevilo spousty místa. Vypadá to dobře. Dokonce se do svého pokoje, vždycky po škole, těším.
*Tak dlouho jsi bojoval s malými věcmi, až ses sám stal malým...
Mám toho spoustu, co bych chtěla napsat, ale to si nechám až na další článek. Tento týden je vážně mazec.
*Báječný rok (deník 2005) – Michal Viewegh
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
to je ta největší chyba! Touží-li tyto dvě slova muž slyšet, ať si je jde poslouchat o dům dál."
A vím, že je to blbost. Už z toho důvodu, co říká NewOld. Člověk by měl říkat vše hned, než bude pozdě.
Nejlepší prodloužený víkend s Tebou!
Hodně to pro mě znamenalo! Škoda, že těch dní nemohlo být víc. Být spolu a o nic se nestarat. Nepřemýšlet nad žádným problémem. Vychutnávat si ty chvíle .... Sakra, chybíš mi! =*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*=*
"Uronit slzu není žádný hřích. Každý se někdy potřebuje vybrečet."
Až na těch pár slz to bylo nádherný!
Je hrozně zajímavé, že moje mysl si nepřipouští stres, který teď kolem mě běhá divoká kolečka, ale tělo to prožívá.
Poslední dobou nemám vůbec chuť jíst. Zvláště mě pak úplně ničí, když mě do jídla někdo nutí. Vydržím klidně den dva nejíst. Já vím, není to dobrý, ale vždycky se z toho dostanu.
Jezdím už x tisíc let vlakem a ještě se mi nestalo, že by po mě chtěl jízdenku i revizor. Docela jsem koukala. A ve středu jsme šli s lidmi ze třídy hrabat listí.
Při hrabání jsem byla docela dost vynervovaná z těch lidí. Pořád jste jenom slyšeli:
"Já mám kozačky."
"Já mám bílý kalhoty."
"Já mám bílou bundu."
Bože! Neřekla bych, kdyby to ty "nádhery" nevěděly, že se hrabe, ale oni to věděly. Měla jsem sto chutí jim jednu fláknout. Alespoň jsem si na ně otevřela pusu.
Ano, byla jsem špinavá jak čuně, ale počítala jsem s tím, že to tak dopadne.
Ano, moje červené steelky byly obalené bahnem, takže to vypadalo, jako kdybych tam měla ho..o, ale hrabala jsem. V ten den jsem byla vážně nakrknutá.
Jen na chvíli mi zpravily náladu třídní schůzky.
Myšky žijí. Několikrát mi ještě utekly, ale teď mají konec. Zadrátovala jsem všechny díry, z kterých vylézaly.
Jen při čištění mi malá Charlie utekla za skříň, z pod které jsem jí musela dostávat asi půl hodiny.
O víkendu jsme byli u otce.
Sobotní koupání ve Slaném.
Poznámky: Budu si muset konečně pořídit plavky, z vířivky jsem měla červená záda, a plavčíci – takoví cucáci, by nezachránili ani topící se berušku. Jinak to byla zábava.
Zvláště, když tam člověk jede autem a neví cestu.
Večer mě pak čekal ples. Seděla jsem u vstupu, vítala hosty a prodávala lístky. Potom jsme s bráchou pouštěli hosty ven, hráli piškvorky, obíhali lidi s tombolou.
Ty věci v tombole byly strašné. Nejvíce mě vyděsilo číslo 183. u kterého bylo napsané: keramický skřítek.
Když mi tato věc přišla do ruky, zhrozila jsem se. Byla to maličkatá hlavička skřítka, který při delším a pozornějším pohledu, vypadal tak ošklivě, až z něj šla hrůza.
Nejlepší, co bylo na plese, byla přehlídka spodního prádla. To jsem se alespoň pokochala. *červená se*
Už v jednu hodinu jsme byli všechni hrozně unavení, ale dotáhli jsme to.
Když nebudu počítat, že mě dvakrát vzbudil Míša (promiň :D), tak mě alespoň třikrát vzbudil strýc Karel, který se ráno neumí bavit potichu. Zuřila jsem.
Jinak jsem tento týden dočetla Garpa.
V první kapitole (V Bostonu U milosrdných) se mi nejvíce líbilo, jak byl popsán incident s vojákem v kině, popsané matky s dětmi, bez manželů (Děti. Čím byly starší, tím víc potřebovaly; a tím méně je někdo chtěl nebo je miloval), dále pak setkání Jenny se seržantem Garpem, který byl velmi vážně nemocný. V jednu chvíli jsem nevěděla, jestli mám Jenny litovat nebo ji podporovat. Také se mi líbilo, jak Jenny pojmenovala svého syna; T.S.Garp. "To jméno je celé jenom jeho."
Ve druhé kapitole (Krev a modř) se mi velmi líbilo, jak si Jenny cenila způsobu, jakým ke Garpovi přišla. Její příběh se skládal ze tří vět.
Garpův otec byl voják.
Zabila ho válka.
Kdo měl tehdy ve válce čas myslet na svatbu?
Dalo by se říci, že na ten způsob byla velmi pyšná. Na mě působil smutně-nešťastně, až úchylně.
Strašně se mi také líbil její přístup k pacientům ve škole a její přístup ke knihám, která měla úplně všude.
Na části, kdy se ztratil malý Garp, se mi nejvíce líbilo, jak děkan Bodger chytil holuba, místo padajícího Garpa. Ta pasáž mi přišla vtipná, ale zároveň jsem děkana obdivovala, že se odhodlal k tomuto činu. Bylo to vtipné, statečné, ale po zjištění, že to byl holub, trapné (pro děkana). V poslední řadě mě v druhé kapitole nejvíce zarazilo, když Garpovi ukousl ucho pes Trop, a Stewie Percy, místo toho, aby se na zranění podíval, hleděl Garpovi do jeho očích a pak řekl: "Japončík." Myslel si, že ty oči jsou podobné očím Japonce. Každý totiž chtěl přijít na to, kdo je Garpovým otcem.
Ve třetí kapitole (Čím chtěl být, když vyrostl) mě dojalo setkání Jenny s Helenou.
"Mami," vypravilo děvče ze sebe. "To jsem já, mami! Já, Helena," řekla a z očí jí vytryskly slzy. Popadla štíhlýma rukama Jenny kolem krku a přitiskla vlhký obličej Jenny k hrdlu.
V páté kapitole (V městě, kde zemřel Marcus Aurelius) Garp věděl o čem psát, ale nevěděl, jak to podat, jak to napsat ... Připomnělo mi to mé stavy psaní. Člověk se pustí do tvorby a po dvou stránkách neví, co by ještě "mohl vyplodit."
Nelíbilo se mi však, jak kritizoval Franze Grillparzera. Myslel si o něm, že byl "špatný" spisovatel. Naplnilo ho to opravdovou sebedůvěrou umělce – dokonce ještě než vůbec něco napsal. Pak si z Franze dělal se svou matkou srandu.
U popisu prostitutek a jejich práce se mi líbilo, že pokud chtějí dělat tuto práci, musí pravidelně chodit k lékaři na kontroly. Mohli by toto zavést i tady. U každé dálnice můžeme vidět postávat prostitutky, ale nikdy si nejsme jisti, jestli náhodou něco nemá.
Proč by nemohla žena užívat svoje tělo, jak sama uzná?
V sedmé kapitole (Další pokušení) jsme se mohli setkat s ženou, která měla vyříznutý jazyk. Nechala si ho vyříznout, protože patřila do jednoho spolku. Tohle nikdy nepochopím. Proč to lidé dělají?
Líbilo se mi také, jak Garp pomohl najít policii pachatele, který znásilnil malou dívku.
Jen jsem nepochopila, proč Helenu podvedl, když byl ve vztahu šťastný. Jak by napsal Viewegh: "Muži jsou na rozdíl od žen nevěrní i tehdy, když jsou ve vztahu zcela spokojeni. Chlapi maj nevěru bohužel v genech."
Vůbec jsem se nedivila, že se Garp bál o své děti.
A taky mě nepřekvapily dopisy, které dostávala Jenny s Robertou. Lidé v dnešním světě jsou zlí a snaží se každého hned potopit. Jakmile člověk vypadá jinak nebo se odlišuje, je snadným terčem pro výsměch a šikanu.
Celý děj na mě velmi zapůsobil. Zvláště pak pasáže, kde zemřela Jenny, Walt a Garp. Za tu dobu, co jsem Garpa četla, mi kniha ledacos dala.
Každý v sobě chováme svého, ať už malého, či velkého, "Spodního výra", který se může projevit, když to nejméně čekáme. Je jen na nás, jak se k němu postavíme.
Vůbec se nedivím, že si Garp získal mnoho fanoušků, převážně mladé lidi, kteří, jak je na konci knihy zmiňováno, nosily trička s nápisy: "Věřím v Garpa," nebo "Pozor na Spodního výra!"
Autor v knize projevuje záměr o provokaci, černý humor a satiriku.
Jde v podstatě o metaforu strachu a zla v dané americké společnosti.
"Spodní výr" v tomto případě je symbol strachu.
Irving se hodně zaměřoval také na ty osoby, které, pokud se ve společnosti odlišují, stávají se podezřelí. (např. Jenny, Roberta Muldoonová ....)
"Přestože život po Garpovi jde dál, stiskne nás jeho smrt u srdce svou nesmyslností, která jako by prázdný prostor po tom snaživém umělci a přestarostlivém otci naplňovala jako v groteskách obláčky s desítkami výrazných otazníků."
A poprvé jsem navštívila knihovnu s otcem. Dokonce se mu tam i líbilo.
Zase jsem začala číst povinnou četbu a začínám dělat čtenářský deník k maturitě.
Zítra zase škola. Jediné, na co se těším, je konverzace z angličtiny.
To mi připomíná, že se budu muset jít učit. Ti, co dočetli až sem, nechť si u mě vyzvednou cenu útěchy!!!
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
... jsou to jen CHLAPI, přece se z nich neposerem!!!
Poslední dobou mě tohle téma neskutečně žere.
Za 1) ze strany rodiny občas slýchávám věty: "A co dělá K.? Máš o něm nějaké zprávy? Bavíte se spolu? Byli jste někde spolu? Já vím, že asi nechceš, ale nepřemýšlela jsi o tom, že by jste se dali zase dohromady?"
Tak aby bylo jasno. Jeden člověk mi řekl, že zabývat se minulostí nemá cenu, a já se toho držím. Ale vysvětlete to rodině.
Oni viděli, to, co vidět chtěli. Nezajímalo je, co se dělo, když jsme byli sami. Nezajímalo je, že jsem v tom vztahu byla za tu špatnou JÁ.
Každý nemůže vidět pravdu, ale každý může být pravdou.
Je to tak strašně dlouhá doba a oni to omývají pořád a pořád a pořád .... Unavuje mě to.
Nevím, co dělá K. A ani to vědět nechci.
Zprávy o něm žádné nemám. Fotky na Lidech jsou stejné, na Facebook mu nekoukám.
Ne, rodinko, nebavíme se spolu. Od té doby, co mi vyřvával ožralej pod barákem a udělal divadlo celému sídlišti (o tom jsem se už zmínila) jsme spolu nemluvili.
Ne, nebyli jsme spolu nikde. Ze začátku jsme ještě skočili párkrát na pivo, pokecali, ale teď? Dobrý zas, nemrzí mě to.
A jestli jsem přemýšlela, že bych se k tomu člověku vrátila!? Po tom všem, promiň rodinko, ale teď jsi mi vážně k smíchu!
Za 2) přestávají mě bavit ty řeči od kamarádů, kteří po mě chtějí něco více, než jen přátelství, ale vědí, že se to prostě NIKDY nestane! Zbavím se jednoho blbečka a objeví se další.
Začátkem tohoto roku jsem nastoupila do práce a poznala nový lidi. Každou sobotu jsem to byla já, kdo první začal v práci "kravit" a bavit lidi kolem sebe. Pak se postupně přidávali všichni. S kamarádem, kterého jsem si opravdu oblíbila, jsme po sobě lepili etikety, hecovali jsme se, pokud jsme měli přehazovat palety, zbuzerovali jsme si někoho jiného a pak jsme mezi regály kecali. Jezdili jsme v jeho autě, a když jsme jeli přes vrátnici, nasadili jsme tempo šneka. Schválně jsme troubili na lidi a smáli se jak největší blázni. Jeho máma si mě oblíbila. Ale byl to jenom kamarád. Tedy jen z mojí strany to bylo kamarádství. Když mi začal psát, že jsem pro někoho ta pravá, a podobné pubertální řeči, přátelství jsme ukončili.
Teď si jen napíšeme: "Jak se máš?" "Co nového?" a tím to hasne.
Ale zrovna včera jsem u počítače skřípala zuby.
Proč si zase začal?
Chodil jsem s jednou holkou, ale byla to děvka, jsem rád, že jsem se jí zbavil. Teď musím hledat tu pravou. Vím, že to jsi pořád ty, ale ... no nic, měj se.
Pokud se bude chtít najít další takový blbeček, nechť mě kontaktuje na telefonním čísle: 606442603 (pozn. číslo již neexistuje!)
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
Měli jsme hodně zvířat ....
Kocoura .... Čtyřnohý, ocasatý, ušatý, dokonce i mňoukal. Byl černý. Dostala jsem ho, když jsem byla mrňavá. Nevím však k jaké příležitosti. Jestli to byl svátek, narozeniny, Vánoce, Velikonoce, Valentýn nebo jiný skoro bezvýznamný svátek ....
Kočku ... Zdá se to nečekané, ale také mňoukala. Byla mourovatá, přítulná, žádná svině. Vypiplali jsme si ji. A pak měla spoustu a spoustu koťat.
Papouška ... Jmenoval se Pepík a vůbec netuším, kde jsem k němu přišla. Modrý andulák. Byl naučený na salát, měla jsem od něj pokaždé po*ranou poličku.
Psa ... Zlatý retvajz. Docela "hodná." Ráda honila sousedovic slepice. Ráda honila sousedovic kohouty, ráda lovila bažanty a koroptve, ráda skákala na lidi.
Dvě masožravé želvy .... Kikina s Barčou. Milovali slimáky
Pidi želvičku .... Tu jsme našli o Vánocích pod stromkem.
Křečka Gofinu ..... Omylem jsem ji vysála vysavačem. Přežila!!!!
Holuba .... Bílého, který neuměl lítat. Mohla jsem ho nosit celý den na rameni, a balit s ním kluky.
+ hromadu slepic, za plotem se nám procházely srnky, občas pes přitáhl bažanta a čekal, že ho pochválíme ...
Ale ty jsi byla jedinečná. Ty jsi dokázala rozesmát i rozbrečet. Poznala jsi, že mi není dobře, lehla sis mi k hlavě ... bylo to fajn.
Zažili jsme toho strašně moc. Ty dva roky utekly, jako voda. Skákala jsi na skříň, běhala si po stole, utekla jsi do stoupaček na záchodě, prokousla si mi prst .... Chodila jsi se mnou kamkoliv. Byla jsi se mnou na chatě, v knihovně, v Tescu, procestovali jsme celé město.
Tímto článkem se s tebou loučím, ale vím, že konec ještě není.
Je to teď hodně špatný a já nechci, aby si se trápila, protože se netrápíš jenom ty.
Bez smrti není konec příběhu ....
MILUJU TĚ!
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
A věřte, že mě nečekalo žádné zelené Lamborghiny, které si vážně děsně přeju, ani žádný jiný mega dar od mojí rodiny.
Bylo to smutné, až k vzteku překvapení.
Ještě, že to odnesly jen tapety a květináč.
Jediné, co bych tu mohla použít je věta: "Jaká matka, taková dcera."
P.S. – "Velká máma" o ničem neví. Doporučuji vám, aby jste ji nic neříkali. Protože až uvidí ty rozkousané tapety, tak buď z domu poletí jenom myši nebo i já.
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám ráda hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám ráda šílený, zoufalý chlapy, chlapy se zkaženejma zubama a vymlácenou palicí, chlapy, který se nechovaj tak, jak se sluší. Zajímaj mě. Jsou výbušný a neustále něčím překvapujou. Zajímaj mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky ....
Dobře, není to úplná pravda. Jen se mi tento kousek (v knize "Nové nápady laskavého čtenáře" od Michala Viewegha) strašně líbil. Ten chlap je pro mě Bůh.
Když čtete v knize, že starý Armén vezme pero do ruky a podepíše se, pak vězte, že spisovatel je nepraktický snílek.
A pokud vám přijde dítě na obtíž ...
Děti jsou přec všem lidem duší. Kdo to nepoznal, trpí sice méně, avšak jeho dobré bydlo je štěstí, které minul. Hm. Ale i tak se dáme pro jistotu vykastrovat.
Dítě je "to, co je" (totiž Všechno), ale zároveň je nuceno stát se něčím Jiným, a tudíž očividně už Ničím.
A proč tohle všechno píšu?
Potřebuju se vypsat ....
Pohádala jsem se s ní.
Ona prostě nepochopí, že TEN rozhovor z angličtiny nešel dělat ve třech lidech.
Ona prostě nepochopí, že NEBUDU její služka, která jí bude hledat někoho do dvojice. Má přece taky svojí pusu.
Ona prostě nepochopí, že je vážně nepříjemný slyšet větu: "Bože, to je pí*a!"
Ona prostě nepochopí víc věcí, co vypustila z pusy na můj účet, a mě mrzely.
Každý by se měl nad sebou párkrát zamyslet a uvědomit si, co dělá a co říká špatně. Ona by to však potřebovala víc.
Tak asi nějak takhle ...
Jinak jsem pořád stále "nemocná." Hlava už sice nebolí, ale zásoba papírových kapesníků se musí každý den, alespoň o 5 balíčků, zvyšovat. A smrkat ve škole mě vážně nebaví ... *neutrálek*
Dnes "Maličký” opět odjel do Francie. Žárlím, protože si ho "užije” víc než já.
A včera jsme měli, díky němu, k večeři bramborový salát a řízky.
Připomnělo mi to Vánoce.
Vánoce, dárky, nakupovací mánii, depky ...
Nejprve dojdou nápady, poté balící papír a později i samotná stuha.
Proč musí být Vánoce? Vánoční večeři si můžeme udělat v jakýkoliv den, dárky si můžeme dávat v jakýkoliv den, stromeček uřízneme a nazdobíme v jakýkoliv den, koledy můžeme zpívat v jakýkoliv den, a kde chceme ... apod.
Já třeba zpívám koledy (když už jsem vážně zoufalá) ve výtahu, zpívám si je ve vaně, broukám si je, když du do školy. A je
mi úplně jedno, jestli je zrovna březen, září nebo prosinec.
Nemám ráda Vánoce a nesnáším Valentýn! A pokud mi budete říkat, že to jsou nádherné svátky, tak vás mít ráda taky nebudu!
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2pJe to šílené, jak někdo může připravit děti o mámu? Jak tohle může někdo udělat? Zvláště pak před Vánocemi!? Koukali jste na zprávy?
Je mi z toho na nic ....
Bylo jí 33 a pracovala v jedné nejmenované firmě, občas si vidělávala tím, že pracovala v baru. Občas k nám chodila do vinárny ....
... Vracela se z firemního večírku spolu se svým kolegou (20let) ... Ten byl opilý .... Motiv činu není znám, ví se však, že se spolu pohádali ....
Pak už to šlo lehce ....
Několikrát ji udeřil do obličeje, povalil na zem, udusil .... Není známo, jestli ji znásilnil. Avšak oblečení měla svlečené .....
Nejhorší na tom všem je, že ji rozšlapal obličej ....
Nikdo si ničeho nevšiml .... Stalo se to nedaleko diskotéky ve čtyři hodiny ráno. Mrtvou našli v šest hodin ráno.
Panu C., který dělá pohřebáka, nechtěli tělo ani ukazovat.
Manžel šel tělo identifikovat, identifikovala ho i slečna O., která dělá ve vinárně.
Každý na Fcb psal, že už nikdy nebude chodit na diskotéku, v jejíž blízkosti se vražda stala.
Já říkám, že to není o tom, chodit či nechodit na diskotéku, spíše o to, aby holky, ale i kluci nechodili v noci sami.
Pořád mi je z toho hrozně ....
Když jsem viděla tu svini v televizi, co to udělala, bylo mi špatně.
Je vám to líto? Jo, je mi to líto.
Věděl jste, že měla děti? Ne, to jsem nevěděl.
A jako oni si snad myslí, že kdyby věděl, že má děti, že by to neudělal?
Dobře mu tak! Taková svině si nezaslouží nic jiného, než chcípnout v base.
A tímto ukončuji celé toto téma a už se o tom nechci dál bavit!
Teď mi jen odpovězte ..... Je na naší planetě nějaké bezpečné místo, kde bychom nebyli sami a zároveň se nemuseli bát o život?
† 01. 01. 2010 | kód autora:
m2p
I já jsem se vyblbla. Na mušku mi přišlo písmenko P. Tak doufám, že se pobavíte.
Pečovatelka Petra pro pavoučky
Potápka Petra pohlídala pavoučnici Pavle pět pavoučků.
Povídala pavoučkům pohádky, poklidila pokoje, pak pověsila prádlo, protože pavoučci posrali plenky, převlíkla proprděné peřiny, povlíkla postele, pletla pavoučkům ponožky.
Pavoučci potápku Petru prudili, Petra pavoučkům plácla přes prdel.
Pak pavoučci papali pórkovou polívčičku, používali příbory. Poházeli polívku po podlaze, potápka Petra plakala. Potichu popotahovala.
Pavoučnice Pavla přišla. Podala Petře přátelsky peníze, Petra plačce poděkovala. Potom potápku plácla pěstí přes palici. Podala pavoučkům párátka. Pavoučci párátkama píchali potápku Petru.
Petra pavoučky přemlouvala, prosila. Prd platné. Pavoučci potápku Petru pobili. Petra padla. Potom proběhl pohřeb. Pavoučci při pohřbu plakali, protože pobili poslední pečovatelku pro pavoučky.
Ponec! :P
Copyright © 2008-2010
Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
